Facebook stránka Facebook osobní profil Youtube
  • Facebook
  • Facebook
  • Youtube

Ing. Zdeněk Škromach Exmístopředseda Senátu Parlamentu ČR
Exministr práce a sociálních věcí

Svatopluk Hýža: Chtěl jsem skončit. Pomohl mi Zdeněk Škromach

Svatopluk Hýža: Chtěl jsem skončit. Pomohl mi Zdeněk Škromach

Kelč /ROZHOVOR/ - O přízemním domě pod náměstím v Kelči má kolemjdoucí hned jasno. Nepřehlédnutelný ozdobný nápis na fasádě hlásá, že v něm působí obuvník, a ne ledajaký.

Kdo vstoupí dovnitř, ucítí charakteristickou vůni lepidla a spatří sympatický dílenský nepořádek. Vítejte v království pětašedesátiletého Svatopluka Hýži, rodáka z nedalekých Komárovic a jednoho z posledních výrobců krojové obuvi, krpců a tanečních piškotů!

Jak dlouho už šijete krojovou obuv a krpce?

Věnuji se jim pětadvacet let. Tehdy jsem odešel pracovat ze Zlína do Vsetína. Můj šéf byl nadšený folklorista

Jak jste se k tomuto oboru dostal (rodinná tradice, vyučen…)?

Je takových výrobců u nás hodně?

Pokud vím, na krojovou obuv je nás v republice pět. To je velmi málo. Ještě v osmdesátých letech bylo jen v našem městečku okolo dvaceti ševců. Pořád máme hodně práce, je krásná a zajímavá. Zároveň je ale časově náročná, tím se stává málo produktivní. Proto na ní nelze moc vydělat. Dělají ji jenom takoví blázni, jako jsme my.

Ubývá obuvníků obecně?

Za totality pracovalo v obuvnickém průmyslu okolo tři čtvrtě milionu lidí. Podle nedávno zveřejněného průzkumu České obuvnické asociace u nás zůstalo sedm set padesát ševců, a jejich počet se každý rok snižuje o dvacet procent. Už to nejsou takové kolosy jako bývalé Baťovy závody nebo později Svit ve Zlíně, ale malé rodinné firmy, založené na malosériové výrobě. Některé se zaměřují na určitý druh vycházkové obuvi, ručně vyráběné a pochopitelně dražší.

Proč jste si vybral právě krpce, krojovou obuv a taneční piškoty?

Svatopluk Hýža.Ve Zlíně jsem tančil v Bartošově souboru písní a tanců. Počátkem sedmdesátých let za námi přišel předseda zemědělského družstva a nadšený folklorista Josef Jarcovják s tím, že zakládá valašský soubor Kašava a že by nás v něm potřeboval. Tehdy jsem ušil krpce nejprve pro sebe, potom i pro další tanečníky z našeho souboru. Dělal jsem je načerno, byla to spíše přátelská výpomoc, než abych se jejich šitím živil. Ale proti obchodní činnosti, která mě moc nebavila, to byla vítaná změna.

Čím se liší krpce od běžných bot?

Je to tradiční, velmi jednoduchá obuv chudých lidí slovanských kultur, podobná indiánským mokasínům. Vyrábí se z jednoho kusu kůže. Z něj vyřežete obdélník, na který položíte nohu, potom kůži okolo ní naskládáte a stahujete koženým řemínkem. A protože skládat se lidově řekne „krpatit", jsou to krpce. Původně to byla pracovní obuv, která měla krýt nohu, o vzhled se vůbec nedbalo. Dnes už si ale nositelé krpců přejí, aby měly stejný tvar a byly hezké.

Předpokládám, že ušít boty bude mnohem složitější.

To rozhodně. Výrobních způsobů je velmi mnoho a neustále se zdokonalují. V základu se bota dělí na dvě části – svršek a spodek. Jednoduše řečeno, svršek je to, co sahá po kotník, v případě vysokých bot až nad koleno, a spodek vše okolo podrážky. Veškerou obuv vyrábíme na kopytě. Aby se svršek dal na kopyto napnout, je třeba na spodní, nášlapnou část upevnit stélku. Obvykle to bývá kousek usně, v sériové výrobě často používají koženku nebo plasty. se ke spodku přichytí buď lepidlem, nebo šitím. Na závěr přichází podešev a podpatek.

Jak dlouho vám trvá výroba jednoho páru?

Záleží na pracnosti. Jednoduché svršky pro lodičky nebo holeňové boty ušiji za tři hodiny. Když jsou ale vyztužené, zabere mi to celý den, zdobnější třeba i týden. Tím končí moje práce svrškaře a začíná kolegova práce spodkaře, který si nejprve musí upravit kopyto podle tvaru a rozměrů nohy. Také on potřebuje na pár obuvi alespoň jeden den.

K vám lidé také chodí během šití na zkoušku jako ke krejčímu?

U nás to nejde. Bota je po celou dobu natažená na kopytě, které slouží jako forma. Sundat ji můžeme, až když je kus hotový. Teprve potom člověk zjistí, jestli mu bota na noze pasuje. Pokud ne, lze to většinou napravit. V opačném případě boty pověsíme na věšák a čekáme, až si je koupí někdo, komu se zalíbí a budou mu pasovat. Švadlena to má mnohem jednodušší. Zákazníka si třikrát pozve na přestehování, a až mu šaty padnou, tak je sešije.

S jakým materiálem nejraději pracujete?

Pracujeme s usní, tedy se syrovou kůží vyčiněnou sloučeninou chromu nebo tříslovinou. Ta první je praktičtější a používá se v sériové výrobě. Je to ale chemie, která znečišťuje životní prostředí. Na krojovou obuv se příliš nehodí, a proto většinou používáme kůži, která je vyčiněná tříslovinou z kůry stromů nebo vyrobenou průmyslově.

Jaký je vlastně rozdíl mezi ševcem a obuvníkem?

Obuvník je lepší označení pro člověka, který umí šít boty. Naproti tomu ševce vnímáme jako příštipkáře, který obuv opravuje anebo své řemeslo dělá špatně. Když se Zlín stal zásluhou Baťovy rodiny obuvnickým městem, celá republika tamním lidem hanlivě přezdívala „ševci" (smích).

Takže vy jste obuvník.

Nevím, jestli si takové označení zasloužím (smích). Pravda je, že lidé dnes nad významy obou slov nepřemýšlejí. Nerozlišují mezi ševcem a obuvníkem.

Pracujete teď na nějaké zajímavé zakázce?

Dělám pár mužských holinek ke kroji z Nového Hrozenkova. Obuje si je ženich při ukázce hrozenkovské svatby, která se uskuteční na konci června v rožnovském skanzenu. Přestože v okolí Nového Hrozenkova žili nejchudší lidé, kroj mají nezvykle bohatý. Vymyslel ho vlastivědný pracovník Joža Ország Vranecký. V roce 1895 měl zdejší kraj reprezentovat na Národopisné výstavě českoslovanské na pražském Žofíně. Za prostý valašský kroj se ale styděl a chtěl se vyrovnat bohatým krojům z Hané nebo Slovácka. Přišel se spoustou ozdůbek, které působily až kýčovitě. Etnografové jeho pojetí označili za podvrh a mnozí před ním dodnes zavírají oči. Lidem se ale kroj zalíbil, i když většina si ho pro svou chudobu nemohla dovolit. Svou oblibu si drží dodnes, v poslední době jsme šili několik párů bot k ženským i mužským krojům.

Pro koho už jste v minulosti dělal krojovou obuv?

Šijeme pro celou republiku, kromě valašských krpců třeba chodské bůtky. Posíláme je i do ciziny, například našim krajanům v Americe nebo do Číny a Japonska. Mnoho zahraničních výprav se cestou do rožnovského skanzenu zastavuje právě u nás. Buď si rovnou něco koupí, nebo jim vezmeme míry a boty ušijeme a pošleme poštou. To kdybych nějakému ševci řekl před dvaceti lety, nevěřil by. Ručně vyrobená krojová obuv je ale pro cizince zajímavý suvenýr, protože mají rádi náš folklor. Číňany sice trochu podezírám ze snahy boty napodobit a vyrábět levnějí, ale obavy z toho nemám. Není to konfekční obuv, každý kousek šijeme na míru. Našimi častými zákazníky bývala také divadla, která teď ale nemají peníze. Občas děláme pro politiky, zvláště pro ty, kteří mohou podpořit činnost Folklorního sdružení České republiky. Jana Smutná z Blatničky jim ušije kroj, my boty. Naším klientem byl například bývalý ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach.

Kdybyste měl vybrat výrobek, na který jste obzvláště pyšný, který by to byl?

Pyšný bývám, když se mi podaří něco, co jsem ještě nedělal. Radost z holinek do Nového Hrozenkova mi kazí použití průmyslově vyráběných kroucených šňůrek, ale při krátké dodací lhůtě to jinak nešlo. Zato na chodské bůtky, které účinkovaly v televizním pořadu Folklorika a teď je mohou spatřit návštěvníci Obuvnického muzea ve Zlíně, jsem pyšný i dva roky od jejich dokončení.

Vaše dílna je plná pro laika neznámých nástrojů a zařízení, často hodně starých. Jak jste je získal?

Počátkem devadesátých let končil tehdejší okresní průmyslový podnik. Dostal jsem za úkol přestěhovat vybavení obuvnických dílen z budov, které stát vracel původním majitelům, do náhradních prostor. Radnice v Kelči k tomu poskytla tento dům. Zařízení i dům jsem později odkoupil. Část nástrojů jsem získal od lidí, kteří mi je nabídli jako pozůstalost, něco jsme si museli zhotovit sami.

Je mezi nimi nějaký unikát?

Nevím o tom. Všechny jsem je znal a byl rád, že je nemusím vyrábět svépomocí. Za největší unikát proto považuji odhadem sto padesát let staré valašské krpce. Kdysi jsem je dostal nádavkem k dřevěnému kufříku s nářadím.

Dratve, pop nebo verpánek, to už lidem asi moc neříká. Nebo se mýlím?

Dnes opravdu téměř nikdo neví, co ta slova znamenají. Že dratev je příze, která se maže ševcovskou smolou, aby šla snáze do jehly, a že pop bývalo škrobové lepidlo, používané k vyztužení holení.

Jak se žije ševcům na prahu jedenadvacátého století?

Můj kamarád říká, že to není podnikání, ale přežívání. Nedostáváme žádné dotace, musíme se uživit bez pomoci státu. Jak nemám politiky v lásce, musím uznat, že v tomto ohledu mi pomohl právě Zdeněk Škromach. Kdysi jsem si mu postěžoval, že nejspíše budu muset skončit, protože to dál neutáhnu. Odkázal mě na právníka, který mi řekl o možnostech, o nichž se na úřadu práce nikdy nezmínili. Třeba že mohu zaměstnat zdravotně postižené lidi a úřad práce mi bude přispívat na jejich mzdu. Mám teď v dílně dva takové zaměstnance. Hodil by se mi třetí, ale sehnat někoho šikovného pro tuto práci je dost těžké.

Autor: Redakce Deník.cz
(pozn. ilustrační foto)

Nahoru | Kontakt

Copyright © 2014 Ing. Zdeněk Škromach. Všechna práva vyhrazena. | mobilní verze