Facebook stránka Facebook osobní profil Youtube
  • Facebook
  • Facebook
  • Youtube

Ing. Zdeněk Škromach Exmístopředseda Senátu Parlamentu ČR
Exministr práce a sociálních věcí

Rozhovor o mladých, starých a rodičích

Rozhovor o mladých, starých a rodičích

Občas, když ve firmách školíme, že z důvodu demografického stárnutí bude nutné do budoucna chtít a umět efektivněji zaměstnávat i lidi nad padesát let věku, je nám řečeno, že v momentě, kdy je poměrně velká nezaměstnanost absolventů a absolventek, nemá cenu přemýšlet o zaměstnávání „starých".  Jaký je Váš názor na tuto věc?

To je velmi zjednodušující pohled. Kolega v oboru veřejná politika, docent Arnošt Veselý, správně cituje z literatury, že dobře definovaný problém je už zároveň polovinou jeho řešení.  A ten problém, zda zaměstnávání osob nad padesát let nějakým způsobem ohrožuje zaměstnávání mladých lidí, je špatně položená otázka. Máme tady obecný problém nezaměstnanosti a ta se dotýká mladých, starých, mužů, žen, lidí nejrůznějších profesí a z různých regionů – v té nebo oné míře. Abychom ten problém dokázali zvládat, tak musíme koncipovat politiky, které budou pomáhat jak mladým, tak zároveň těm nad padesát tak, aby si nejenom neprotiřečily, ale aby se navzájem podporovaly. Manažeři, kteří říkají, že mohou substituovat práci a zkušenosti starších lidí zaměstnáváním mladých, nejsou dobří manažeři. Poněvadž starší pracovníci mají proti těm mladým komparativní výhody ve zkušenosti, často v sociálních kontaktech, ve schopnosti lépe rozumět způsobu fungování podniku či organizace. V odborných kruzích naprosto převažuje závěr, že pro dobré fungování firmy nebo organizace je dobré disponovat věkovým a genderovým mixem.

Jeden manažer mi dokonce tvrdil, že je demografické stárnutí tak trochu vymyšlený problém (z hlediska potřeb pracovního trhu), protože nedostatek mladých zaměstnanců a zaměstnankyň (způsobený demografickým stárnutím společnosti) vyřeší vlna mladých imigrantů a imigrantek do ČR z ciziny.  Je na tom něco pravdy?

To je opět nekvalifikovaný názor. Bohužel v naší veřejné diskusi se velmi často objevují takové povrchní soudy, mýty, dojmologie prezentovaná jako vědecké poznání. Na půdě oboru veřejná politika se snažíme o prosazování takových koncepcí politiky, které jsou založeny na znalostech. Kdyby si ten manažer dal práci a podíval se na statistiku imigrace do České republiky, tak zjistí, že nám nemůže řešit demografický problém ani z malé části. Jde spíše o tisíce, nanejvýš desetitisíce lidí, kteří k nám přicházejí odjinud (teď už méně, než v uplynulých letech). Aby demografická reprodukce byla vyvážená, mluvíme uvažovat o statisících lidí. Takže ne, tento problém nám jen imigrace nevyřeší, a navíc, jak praví zkušenosti z mnoha jiných zemí, zejména imigrace z kulturně odlišných společností naopak může přinášet velké problémy do budoucna.

Jaké jsou dle Vašeho soudu hlavní nedostatky českého důchodového systému, zejména s ohledem na jeho různý dopad na ženy a muže?

Důchodový systém tak jak je v tuto chvíli koncipován – mluvím teď o nejdůležitějším prvním veřejném pilíři, ve kterém jsme všichni povinně – v  sobě skrývá minimálně dvě velké nespravedlnosti.

Jednou je, že když muž a žena spolu žijí v jedné domácnosti, vychovávají děti, sdílejí své příjmy a rozhodují se o rodinné strategii, tak to většinou dopadne tak, že žena zůstane s malými dětmi doma, především z finančních důvodů. V té chvíli si ani on, ani ona neuvědomí, že v důsledku toho bude mít ona po desetiletích nižší důchod. Po dobu, kdy se stará o děti, je jí tato doba sice započítávána jako náhradní doba z hlediska délky uznaných let, ale nejsou jí započítávány žádné pracovní příjmy. Její příjem pak bývá, i po návratu do zaměstnání po rodičovské dovolené, většinou nižší než příjem muže. Tohle je problém, který má řešení. Ve světě existují soustavy, kde se pracovní příjmy muže a ženy vždy na konci kalendářního roku sečtou, vydělí dvěma a muži a ženě se započítává nikoliv to, co finančně do systému reálně odvedli, ale ideální polovina obou jejich příjmů. To znamená, že po třiceti pětatřiceti letech ta žena dostane vyšší důchod, než kdyby jí bylo započítáváno jenom to málo, co bylas schopna do důchodového systému odvést sama. Samozřejmě že muž má důchod snížený o tu část svých příspěvků, o které byly tímto výpočtem zvýšeny příspěvky partnerky. Náš důchodový systém mohl dobře fungovat ještě v době před čtyřiceti padesáti lety, kdy všichni lidé měli děti a měli aspoň dvě děti a příjmy byly nivelizované. Dnes už je ale překonaný.

Druhou a snad ještě větší nespravedlností je, že lidé, kteří se starají o děti, mají nakonec nižší důchody než ti, kteří děti neměli.  Tím, že se starají o děti, jsou v nevýhodě proti těm bezdětným. Péče o děti je sama o sobě velkou finanční investicí – odhady nákladů na výchovu jednoho dítěte, než se postaví na vlastní nohy, jsou 2,5 mil. Kč. A o to oni ochuzují svůj životní standard. A přitom umožňují systému dlouhodobě fungovat tím, že jejich děti posléze přispívají do sytému, z nějž se budou vyplácet důchody nejen jim, ale i těm bezdětným... I to je problém, který je třeba v důchodovém systému řešit, a to buď přímo v důchodovém systému anebo v sociálním systému prostřednictvím podpory sociálními transfery.

Ve světě se uplatňují tato řešení obě. Jednou z možností, jak zvýhodnit rodiny s dětmi, je včlenit toto zvýhodnění přímo do fungování důchodového systému. Například tím, že by lidé, kteří se starají o nezaopatřené děti, měli nižší příspěvky do důchodového systému, ale přitom by jim byly fakticky započítány v plné výši. To znamená, že by stát podporoval jejich důchodové pojištění tím, že by rozdíl mezi tím, co by museli platit, a tím, co by platili, kdyby děti neměli, pokrýval z jiných zdrojů než pouze zdrojů sociálního pojištění.

Co říkáte neustále se zvyšujícímu věku odchodu do důchodu v České republice jako výsledku probíhající důchodové reformy? Je toto dobré řešení, je na to společnost připravena?

Systémů je víc, ten náš, kdy důchodový věk stoupá do nekonečna, je originální příspěvek českého tvůrčího zamyšlení exministra Drábka nad tím, jak lidi otrávit a důchodový systém totálně znevěrohodnit. Nabízejí se řešení, která se ve světě osvědčují.  Například nemít pevnou věkovou hranici odchodu do důchodu. Když budete výši důchodu vázat na výši příspěvku do důchodového fondu, tak byste teoreticky mohla odejít do důchodu třeba ve čtyřiceti, ale za tu cenu, že Váš důchod by byl hodně malý. Nebo existují systémy, ve kterých, když si naspoříte určitou částku ve svém virtuálním důchodovém účtu, tak se s partnerem třeba ve čtyřiceti seberete na cestu kolem světa na půl roku, vyberete si z toho účtu určitou část a užijete si, dokud jste mladí, zvídaví, zdraví.  O tu částku se Vám pak ochudí ten účet a v pětašedesáti bude váš důchod nižší. Z hlediska strategie života se často setkáváme se steskem, že někdo celý život pracoval, ale teď v důchodu už ho trápí záda a bolí nohy - a už si ho vlastně ani nemůže pořádně užít.

Co by se muselo změnit na vzdělávacím systému v ČR, aby uplatnitelnost absolventů a absolventek na trhu práce byla vyšší?

Ve světě existují systémy prognózování potřeb trhu práce a na tyto prognózy navázané priority vzdělávacího systému.  U nás je to naprosto disparátní. Vysoké školy jsou financované především podle množství studujících, nikoli podle toho, koho a jak vzdělají.  To vedlo k masifikaci vysokoškolského vzdělání v podstatě bez ohledu na to, v jakém oboru byli studenti a studentky vzděláváni. Nebyly stanoveny žádné priority. Země, které to dělají rozumně a které se snaží vyhnout této pasti, mají profesionálně vedené prognostické útvary, které ve výhledu 15 let odhadují, v jaké struktuře bude nová pracovní síla v národním hospodářství potřeba.  A na základě této prognózy stanovují priority včetně pozitivní motivace pro vysoké školy, aby začaly v odpovídajícím počtu vzdělávat právě ty studující, kteří po pěti šesti letech budou na trhu potřeba. My na to upozorňujeme už 15 let, ale dva rezorty, kterých se to týká (MPSV a MŠMT – pozn. redakce), se na tom nedokázaly ani po těch 15 letech domluvit.

Na počtu a významu nabývá v ČR i tzv. sendvičová generace.  Dělá stát pro tuto skupinu osob zatížených dvojím závazkem péče dost?

Něco stát vykonal.  Za pozitivum bych považoval, že tady od roku 2006 platí Zákon o sociálních službách, který nově zavedl příspěvek na péči. Ten má tři kategorie podle míry závislosti na péči okolí a osoba, která ho pobírá, má možnost volit si, jak ten příspěvek uplatnit. Sice to není dokonalý systém, poněvadž není zkoordinovaný se způsobem institucionálního financování zařízení sociální péče, ale vytvořilo to větší prostor pro vhodnější volbu způsobu, jak zlepšit péči o jednu část sendviče – o ty starší. Není to ideální, ale určitě to pomohlo statisícům lidí v této zemi.

Problémový je druhý krajíc onoho sendviče. Především nedostatek jeslí a mateřských škol.  Teď je ve druhém čtení návrh zákona o dětských skupinách, se kterým já nesouhlasím. To je utíkání od řešení problému. Není zajištěna dostatečně komplexní kvalifikace těch, kteří by se o děti měli starat, není zajištěno stravování dětí. Obojí je strašně důležité.  Je navíc známo, že mateřské školy jsou pro děti lepší, než kdyby zůstávaly v rodinách, protože ve školkách se lépe učí žít v kolektivu a komunikovat, získávají základy dovedností potřebných pro úspěšný vstup na základní školu. Znovu je to problém koordinace několika rezortů při vytváření společné veřejné politiky, která odstraní existující sektorové nebo rezortní bariéry.

Je nedostatek jeslí a školek problém, který by měl řešit primárně stát, anebo je vhodné, aby proaktivní kroky v této oblasti činili i zaměstnavatelé?

Je to veřejná úloha. Stát, který chce dlouhodobě prosperovat, se musí umět o děti a rodiny s dětmi dobře postarat. Nikdo to za ten stát neudělá. Je pravda, že je možné promýšlet i spolupráci s podnikovým sektorem, podnikové mateřské školy nakonec existovaly i v době před listopadem 1989. Určitá spolupráce možná je, ale není správné, aby to bylo hozeno jen na bedra těch podniků. Stát musí vytvořit odpovídající legislativní podmínky a podporovat příslušná zařízení také finančně. To by měla být i úloha obcí. Obce tohle docela zanedbávají – a zanedbávají rodinnou politiku jako takovou.  Zákon o obcích, který byl přijat po roce 1989, byl velmi obecný, ukládal obcím jen málo jednoznačných závazků a povinností, což bylo pochopitelnou reakcí na reglementaci předchozího režimu. Ale ukazuje se, že mnohé obce, stejně jako mnozí jednotlivci, se neumějí samy o sebe postarat, když jim něco nenařídíte.  Jsou skvělé obce, které si tyto veřejné úlohy vezmou za své a jsou obce, které na to úplně kašlou. Větší by mohla být i úloha krajů. První vlaštovka už vylétla – jde o kraj Vysočina, který k rodinné politice na svém území přistupuje koncepčně a aktivně.

Poslední otázka se týká délky rodičovské dovolené v ČR. Jste zastáncem názoru, že by mělo dojít k jejímu krácení (jak nedávno doporučilo i OECD)? Jak by toto bylo možné udělat, aby zároveň na danou situaci nedoplatily nejvíc matky (a potažmo i děti)?

Nás systém mateřské a rodičovské dovolené není optimální a jsem nakloněn přitakat zahraniční expertíze OECD.  Trošku smutné je, že se nám ze zahraničí dostává rady, kterou jsme v minulosti fakticky realizovali. V době před listopadem 1989 režim potřeboval maximalizovat počet pracovních sil - a hlavní rezervoár byly ženy v domácnosti. V té době téměř všechny ženy měly děti, a ne jen jedno. Stát musel budovat jesle a mateřská zařízení, aby ženy mohly pracovat. Nerozumné rušení jeslí a mateřských škol po listopadu 1989 bylo i dědictvím vlny nekritického zbožštění role rodičů a rodiny v prvních letech života dítěte, které se u nás v devadesátých letech minulého století rozmohlo u politiků i odborníků. Já bych umístění dítěte do jeslí či mateřské školy viděl jako velmi zdravé nejen pro děti, ale i pro jejich rodiče. Když rodič (v naprosté většině případů žena) zůstane doma až čtyři roky, ztrácí kontakt se svojí profesí, vytrácejí se pracovní návyky a návrat na trh práce je pak mnohem komplikovanější. My jsme měli dvě děti brzy po sobě. Moje žena s nimi strávila doma tři a půl roku. Vzpomínám si, jak moc se těšila na to, až se bude moci znovu vrátit do práce! Doba první republiky, kdy bylo běžné, že živitelem rodiny byl muž a žena se starala o děti a domácnost, je dávno pryč a stát na to musí racionálně reagovat. A ten náš na to reaguje se zpožděním - a zdaleka ne tak dobře, jak by mohl a měl. Namísto dobře fungující sítě jeslí a mateřských škol dáme rodičům 220 tisíc a pošleme je domů, starejte se. Podobně u nás funguje i systém sociální pomoci. Místo aby nabízel především sociální služby a jenom tam, kde je to funkční, dávky, tak si zjednodušuje situaci tím, že se snaží lidem zaplácnout pusu dávkami a na služby, které by mohly účinně (a někdy i levněji) pomoci, prostě .... rezignuje.

Zdroj: Gender Studies
Rozhovor o tom, jak náš sociální systém ovlivňuje uplatnění lidí na trhu práce a jejich rodičovské role, s Martinem Potůčkem na stránkách Zpravodaje Gender Studies vedla Nina Bosničová.

Nahoru | Kontakt

Copyright © 2014 Ing. Zdeněk Škromach. Všechna práva vyhrazena. | mobilní verze