Facebook stránka Facebook osobní profil Youtube
  • Facebook
  • Facebook
  • Youtube

Ing. Zdeněk Škromach Exmístopředseda Senátu Parlamentu ČR
Exministr práce a sociálních věcí

Rezignovali jsme na pozici strany, která chrání nemajetné a slabé lidi před zvůlí silnějších

Rezignovali jsme na pozici strany, která chrání nemajetné a slabé lidi před zvůlí silnějších

ROZHOVOR Exekuce jsou momentálně rakovina naší společnosti. A tu rakovinu je potřeba včas zastavit, aby nenastaly takové metastázy, které tu společnost úplně sežerou. ParlamentníListy.cz hovořily s místopředsedou Senátu Zdeňkem Škromachem (ČSSD), ale nejen na toto téma. Také třeba o tom, jak vnímá současnost a možnou budoucnost sociální demokracie.

Zdeněk Škromach, místopředseda Senátu a do nedávna též místopředseda ČSSD, doufá, že se situace uvnitř sociálních demokratů stabilizuje. Netají se však i s jistými výtkami směrem ke své straně, které podle něj vedly k tomu, že neuspěla ve volbách tak, jak se očekávalo. Jako srovnání předložil ODS.

„Před osmi, deseti lety byla ODS na vrcholu, měla svého prezidenta, premiéra, měla všechny kraje, Senát i sněmovnu. To pak těm lidem dává pocit, že můžou všechno a místo toho, aby řešili problémy občanů, zabývají se jen vnitrostranickými problémy, vztahy a mocenskými pozicemi. Všeho dosáhli, ale zapomínají na to, že tam nejsou z vůle boží, ale z vůle lidu. A že je tedy právě pro ty lidi třeba využívat pozice, v kterých se nacházejí, a ne kvůli nějakým mocenským bojům,“ řekl úvodem rozhovoru.

Působí to na mě tak, že máte pocit, že tohle právě prožívá i ČSSD?

Samozřejmě i v naší straně dochází k určitému posunu… Souvisí to zcela jistě i s vývojem toho, co se děje v celé společnosti.

Doufám ale přesto, že ČSSD nebude osudu ODS následovat. I proto, že je historicky více zakotvená. ODS měla v zásadě historii poměrně krátkou, po navázání na OF, zatímco my jsme navázali na lidovou tradici – obdobně jako třeba lidovci. V ČSSD dochází nyní k určitému generačnímu přechodu a bude záležet i na tom, jak ta nová generace politiků dokáže tu moc unést. Dost často bych v těchto souvislostech vzpomněl Mňačkovu knihu Jak chutná moc... Hodně věcí popisuje naprosto přesně. Mocenské boje jsou tisíciletá tradice, to prostě v lidech je. Pokud někdy politik říká, že nemá mocenské ambice, tak si to odporuje, to není možné. Přesto je třeba najít nějakou rovnováhu a tou mocí se takzvaně neopíjet.

V poslední době se ozývají i hlasy o tom, že by politika postavená na politických stranách mohla být brzy minulostí. Třeba tedy vše, co se děje, je jen vývoj, ke kterému společnost spěje?

Ozývají se, to je pravda. Nelze však věřit mediálním tématům a populismu, který hovoří o nějakém potírání systému politických stran. V rámci demokracie je to dokonce nebezpečné – vždyť demokratické systémy stojí na volné soutěži politických stran. To je jejich podstata. Když se podíváme na historii, tak tyhle snahy byly, ale vždy vedly k nějakým diktaturám a totalitám. Nebo jiným problémům…

Stačí si všimnout třeba toho, kdo těchto prohlášení využívá. Určitá volební sdružení, které nemají žádné struktury, principy, ale sejde se v nich určitá parta... A ta si pak třeba i řekne – jdeme do voleb. Ne vždy se to povede, ale jako případ těch úspěšných lze uvést nedávno vzniklá uskupení třeba kolem Andreje Babiše nebo Tomio Okamury. Jsou programově nevyhraněné, bez regionálního zázemí. Tím se otevírá další pole pro celkovou nestabilitu systému.

Přes všechny tyto argumenty se zeptám ještě jednou: Není to přece jen další stupeň společenského vývoje?

Pokud tu nebude v první řadě aktivní občanství, tak to nemůže fungovat. Základem toho všeho je, chodit k volbám. A poté samozřejmě sám za sebe mít také skutečnou touhu, ale i snahu něco měnit a ovlivňovat.

Možná proto více lidí raději nadává po hospodách. Rozhodování souvisí totiž přece také s uvědoměním si vlastní zodpovědnosti… A tu si nechtějí mnozí přiznat…

Může to tak být, ale na druhou stranu je úkolem každé strany, včetně tedy ČSSD, přesvědčit lidi o kvalitě svého programu. A to, dle výsledku ve volbách, se tak zcela nepodařilo.

Proč myslíte, že ne? Kde vidíte nedostatky?

Dostatečně jsme nereagovali na to, co lidé skutečně potřebují, co je opravdu akutně trápí a bolí, chovali jsme se v různých ohledech jako hluší a slepí. A ještě hůř: Rezignovali jsme na pozici strany, která chrání nemajetné a slabé lidi před zvůlí silnějších.

Ano, možná bych mohla uvést jeden příklad za všechny – systém exekucí… Tam by se asi mělo něco změnit?

Ano, to je mimo jiné opravdu jedna ze zásadních věcí, které jsme trestuhodně zanedbali. V této oblasti je hrozná situace. Často jsme o nich a problému jen tak akademicky plkali, ale vůbec jsme nepřesvědčili lidi, že s tou děsnou nespravedlností něco chceme opravdu udělat. A přitom lidé úplně oprávněně vnímají exekuce v dnešní podobě jako státem legalizované rozkrádání majetku – a zejména chudých lidí.

Vím, že zcela jistě znáte i pohledy a argumenty druhé strany, proč tedy podle Vás k takovémuto vyhrocenému stavu došlo?

Ano, chodí za mnou i zástupci exekutorů a od nich vím, že celý systém je nastavený podobně jako ve stavebnictví. Velkou zakázku - v tomto případě na vymáhání pohledávek - dostane jen velká firma. Ta potom přerozděluje práci těm menším, ale má z toho také ještě svůj profit.

Když pak mluvím s některými exekutory, kteří nepatří k těm několika dravcům, tady na našem trhu v oblasti exekucí, vadí to i jim samotným. Pomohlo by jim proto a uvítali by, pokud by exekutoři mohli působit na základě územního rozdělování. To by bylo poměrně jednoduché a přitom dle mého značně účinné. A to na obě strany – pro dlužníka i exekutory. Když jsou ale nyní vymáhány pohledávky z Prahy exekutorem třeba z Ostravy, samozřejmě se to promítá zásadně v částce, kterou musí dlužník pak zaplatit. I proto musím říct, že znám a setkávám se s exekutory, kteří se snaží chovat slušně a doplácejí při své práci právě na ty méně slušné.

No ale než dojde k nějaké změně, asi to potrvá. Nedávno jste přitom v těchto souvislostech vyslovil varování, že se lidé mohou radikalizovat. Nemají totiž mnozí již co ztratit. Myslíte, že se změny stihnou udělat dřív, než k nějakému radikálnímu činu dojde?

Lidská psychika je velmi složitá. Takže předvídat, zda dojde k nějakému radikálnímu činu v souvislosti s exekucemi, neumím. Faktem je, že celý ten proces vymáhání až k exekucím je i ze strany těch dlužníků často podceňovaný... Jenomže tak, jak šel nahoru vývoj cen bydlení a všeho možného, dochází nyní k tomu, že si mnoho lidí půjčuje již jen na zaplacení vlastních základních životních nákladů… A to je špatné. Riziko určité radikalizace je tu pak zřejmé. Člověk, který nemá už co ztratit – jen své okovy, jak říkali komunisté – stává se opravdu radikálem a extremistou. Vyvolává to určité revoluční nálady. A v mnoha případech u těch lidí ta situace taková je – přijdou-li o všechno. Bude tedy teď hodně záležet na nové vládě, kde sociální demokracie bude mít roli stabilizovat tento systém tak, aby byl přívětivější i k těm dlužníkům.

No ale pravice vám pak může vyčíst zase to, že lidi podporujete v tom, aby své závazky neplatili – jak to zaznělo už mnohokrát…

Dluhy se samozřejmě musí platit, to nezpochybňujeme. Ale stát by dluhy neměl sanovat tím, že bude krýt takovýto způsob vymáhání, kterého jsme svědky. Samozřejmě je potřeba dohlédnout i na půjčky – limitovat je skutečnou schopností lidí je splácet. Ne, že jsou udělovány v řádech tisíců či stokorun, poněvadž se ví, že to ze sociálních dávek nebo důchodů pak půjde lehce vymoci. S tím je spojeno pak i následně bezdomovectví... Na ulici se mnohdy ocitnou slušní lidé, kteří přišli o práci, zadluží se, přijdou o domov a už nemají cestu zpět... Navazuje na to úzce i vyšší míra kriminality, poněvadž lidi se pak snaží opatřit si prostředky jakýmkoli způsobem. Nejde přitom jen o organizovaný zločin, který může těm lidem možná nabídnout řešení, i když špatné... Jde samozřejmě i o individuální kriminalitu.

Ano, také je s tím spojená práce načerno... Poněvadž člověk v exekuci většinou nemá šanci normálně přežít a platit nájemné, i když do práce chodí – poté, co mu je obstavena výplata, i kdyby dělal 12 hodin denně, víc peněz než životní minimum mu nezůstane.

Ano, ten člověk si pak vydělává nezdaněný příjem, když pracuje načerno, aby měl z čeho platit své pravidelné závazky – například nájem. Takže pak samozřejmě dochází k daňovým únikům. Je to zkrátka potíž daleko širšího rázu.

Nemáte pocit, že nejvíce se však soustředí exekuční byznys na malé pohledávky, zatímco ty velké, v řádech statisíců i milionů – na samém startu – ne po nárůstu poplatků a různých penále – zůstávají u ledu?

Podle všeho to tak je. Je to zřejmě tím, že samozřejmě menších pohledávek je víc. Přesto není tajemstvím, že kolem skupování těchto malých pohledávek jsou zřejmé spekulace… A to je nutné ukončit. Jestliže je dluh 100 korun, tak by se mělo vymáhat maximálně o sto korun navíc a ne deset tisíc i víc, jak je zde zatím zvykem.

Ano, možná by pomohlo i nějak změnit takzvanou fikci doručení. Mnoho lidí se skutečně dušuje, že nikdy o dluhu či hrozící exekuci nebyli informováni dopředu. Navíc někteří hovoří o tom, že při pátrání po tom, jak k exekuci došlo, nacházejí ve spisech obálky bez razítka – tedy obálky, z nichž je patrné, že v nich obsah sdělení uveden byl, ale nikdy nebyla ani snaha ji k dlužníkovi dopravit.

Mělo by být jednoznačně prokázané, že ten dlužník byl o dluhu informován. I když je mi jasné, že v mnoha případech je to asi velmi obtížné.

Je třeba také zdůraznit, že všechna ta zášť lidí se obrací jen proti exekutorům, ale lidé by si měli uvědomit, že roli v tom, co se děje, hrají i soudy – bez nich by ti exekutoři nemohli to, co dělají, dělat... Ale ty soudy automaticky často ty dluhy uznávají a generují, aniž by zjišťovaly i pohled druhé strany… Opět připomínám - nejde o to, aby lidi dluhy dělali, neplatili je a nebáli se je dělat. Ale o to, aby se ti lidé mohli nějak bránit…

Právně tato možnost existuje. Ale když spadne klec, tedy člověk se ocitne v exekuci, která vyvolá dominový efekt dalších exekucí, poněvadž kvůli obstavení prostředků nemůže dotyčný člověk plnit další své závazky, nemá ten dotyčný postižený na to už prostředky. Musí se soustředit jen na holé přežití - většinou…

Souhlasím, že v takových případech dochází k velmi složitým situacím. Ale i v tom by se dal udělat posun tak, že by právníci mohli pro takové lidi pracovat ex offo. I když stále je zde samozřejmě otázka, kolik procent exekucí je u nás vedeno nespravedlivě. Zda je to 10 procent, kdy dochází ke špatné formě vymáhání a je to mediálně nafouknuto, či zda je ten poměr jiný…

I ze sociální demokracie zaznívají delší dobu hlasy a snahy o to, aby exekutoři byli zestátnění – myslíte, že to je cesta k nápravě?

Když by se exekutorské úřady zestátnily, musel by stát najít prostředky na to, aby měl peníze na provozy těch úřadů. Ty zatím fungují z peněz těch dlužníků.

Pravdou je, že když by fungovalo vše tak, jak má, zabavovaly by se věci jen do té míry, kterou i v této době stále určuje zákon, situace by se sama o sobě zlepšila. Dlužník by problémy měl, ale to k tomu patří, nicméně by přežil. Na to dodržování zákona v případě exekucí by ale měly dohlížet soudy a Ministerstvo spravedlnosti.

Existuje tedy podle vás nějaká reálná možnost, že se to tedy rychle zlepší?

Nová paní ministryně spravedlnosti řekla, že to bude jedna z priorit, zlidštit tento systém, takže snad ano… Revoluci nečekám, ale snad se to zlepšovat začne. Asi je třeba prosadit i omezení toho příslušenství za vymáhání navíc, které se vymáhá nad tu původní dlužnou částku… Ale padají v tomto případě i argumenty, že pak lidi zase nebudou mít obavu se zadlužit. Přitom v sousedním Německu či Rakousku to funguje. Soudy neuznávají příslušenství u dluhů, pokud jsou nízké. To by mělo být tím rizikem pro toho, kdo ty půjčky poskytuje. Motivovalo by ho to též k tomu, aby se půjčovalo lidem, jen pokud je zřejmé, že budou schopni dluh splatit.

Tím se ale opět ocitáme i u těch soudců, kteří o exekucích i přiznání odměn a dalších nákladů rozhodují…

Ano. Je to dle mého opravdu hodně na osobní odvaze soudců, která zatím většinou chybí. Pokud nechci předjímat či připustit nějaké jiné motivace…

Vyjmenoval jste celou řadu kroků k možné nápravě, zapomněli jsme na nějaký?

Je potřeba udělat analýzu toho, jak to s dluhy u nás skutečně je. Kolik lidí s exekucemi skutečně bojuje, poněvadž se vždy uvádí hlavně počet vedených exekucí, nikoli to, kolik jmen je za tím skryto, kolik z toho jsou firmy, živnostníci, jaký podíl z toho jsou malé dluhy a jaké velké. Víme, že Češi si berou dluhy na splácení předcházejících dluhů, dokonce i po různu načerno. A pak nastupuje organizovaný zločin, různé vydírání. Je to momentálně rakovina společnosti. A tu rakovinu je potřeba včas zastavit, aby nenastaly takové metastázy, které tu společnost úplně sežerou.

autor: Alena Hechtová, ParlamentníListy.cz

Nahoru | Kontakt

Copyright © 2014 Ing. Zdeněk Škromach. Všechna práva vyhrazena. | mobilní verze