Facebook stránka Facebook osobní profil Youtube
  • Facebook
  • Facebook
  • Youtube

Ing. Zdeněk Škromach Exmístopředseda Senátu Parlamentu ČR
Exministr práce a sociálních věcí

Kadlecová: Tak trochu jiní bezdomovci

Kadlecová: Tak trochu jiní bezdomovci

Když se řekne bezdomovec, představí si většina z nás mírně přiopilou, nepříliš čistou osobu, která má často nějakou tu zkušenost s nápravným zařízením a nyní žebrá na další krabici laciného vína. Jenže to – jak ukázal mimo jiné poslední průzkum nevládní organizace Jako doma – není v mnoha případech pravda.

Bezdomovci a bezdomovkyně mohou vypadat zcela jinak a na ulici či v MHD je třeba vůbec nepoznáte.Bezdomovec totiž, a to je zažitý stereotyp v našem myšlení, není jenom člověk, který žije na ulici. Bezdomovec je ten, kdo nemá kde bydlet, kdo nemá – jak to slovo samotné ostatně napovídá - domov. A to je velký rozdíl.

Takový člověk bydlí tu chvíli na ubytovně, tu u přátel či známých a v létě třeba pod stanem. Dost často přitom chodí normálně do práce a není žádnou výjimkou, že pracuje ještě více a tvrději, než my ostatní. Bohužel, naše zákony jsou neúprosné (pro někoho, chtělo by se dodat) a tak většina platu padne na uspokojení exekutora a věřitelů.

Podle kvalifikovaného odhadu neziskové organizace Jako doma může být v ČR okolo pěti tisíc žen s tímto osudem. Odborníci z neziskového sektoru přitom varují, že jich bude – zejména díky přetrvávající situaci naší ekonomiky – stále přibývat. Nejvíc ohrožena je pak celkem nepřekvapivě věková skupina 50+.

Nemohu si pomoci, ale něco je hodně špatně. Kdysi jsem ze studijních důvodů přečetla prvních pár kapitol z knihy Jana Pelce „..a bude hůř". Knihu jsem přitom zakrátko odložila (opravdu to není „hezké" čtení), ale teď jsem si na ni chtě nechtě vzpomněla. Když totiž někdo žije jako její „hrdinové", totiž neustále v drogovém či alkoholovém rauši a odmítá pomoc okolí, tak ať klidně na ulici skončí. Skutečně vidím jen velmi obtížně smysl v tom, aby se chronicky nenapravitelným dávala desátá či třeba padesátá šance a aby se neustále podávala pomocná ruka lidem, kteří na ni bez nadsázky řečeno plivou.

V civilizované a vyspělé společnosti - za kterou se myslím právem považujeme - by měla existovat šance a pomoc pro ty, kteří poctivě pracují a přitom z různých důvodů nemůžou uspokojit své základní potřeby jako je například bydlení. Nemělo by být možné ani to, aby jedna chyba – například v podnikání či osobním životě – mohla člověka nadosmrti zničit. Jistě – dluhy se musí platit. Ale co je to za život, když člověk chodí na 12 hodin denně šest dnů v týdnu do práce a co vydělá nad životní minimum, to mu exekutor sebere. A hlavně ví, že tato situace není dočasná, ale trvalá. Zvlášť ženy v této situaci jsou zranitelnější...

V takových či podobných případech jsem přesvědčena, že by měla přijít systémová pomoc. Model evropského sociálního stát byl ostatně koncipován právě pro takové případy a to, co si s ním nyní často spojujeme (například rodičovský příspěvek či příspěvek na bydlení) už představují určitou nadstavbu. To prosím neberte jako kritiku těchto sociálních dávek – bez nich by ostatně spadlo do pásma chudoby daleko více lidí. Nepřijde mi ale v pořádku, když se nedostává pomoci těm, co to rychle potřebují a kde je velká šance na návrat do důstojného života.

Myslím, že největší díl práce mají teď před sebou poslanci. Topolánkova vláda nám tu – kromě ostudy a afér – zanechala jednu velmi smysluplnou věc, totiž institut osobního bankrotu. Jenže ji nedotáhla do konce a požádat o něco takového je nad možnosti celé řady lidí. O tom svědčí i fakt, že od roku 2008 bylo celkem 81 755 návrhů na osobní bankrot. Kolik lidí je přitom ohroženo chudobou? Není to něco okolo milionu? Domnívám se, že se měla v tomto případě upravit legislativa a osobní bankroty výrazně zjednodušit.

Dále je nutné vyřešit institut sociálního bydlení. Za poslední roky se přitom naprosto nesmyslně promrhalo mnoho prostředků, které skončily v kapsách „byznysmenů s chudobou". O nich jsem ostatně už vícekrát psala. Teď je nutné tento problém nějak koncepčně řešit a hlavně si uvědomit, že sociální bydlení a „nepřizpůsobiví občané" mohou být dva hodně odlišné světy...

Takových kroků je přitom celá řada, a místy je pomyslných za pět minut dvanáct. Stále platí, že vyspělá společnost se pozná podle toho, jak se umí postarat o své nejchudší spoluobčany. A v tomto ohledu začínáme – jak ukazuje nejen průzkum, z něhož jsem citovala – docela zaostávat.

Lenka Kadlecová

Nahoru | Kontakt

Copyright © 2014 Ing. Zdeněk Škromach. Všechna práva vyhrazena. | mobilní verze