Facebook stránka Facebook osobní profil Youtube
  • Facebook
  • Facebook
  • Youtube

Ing. Zdeněk Škromach Exmístopředseda Senátu Parlamentu ČR
Exministr práce a sociálních věcí

Byl jsem bouřlivý odborář

Byl jsem bouřlivý odborář

Bylo to v lednu. Zasedli jsem se Zdeňkem Škromachem k černému konferenčnímu stolku, já si dal výborný černý čaj a zabořil jsem se do pohodlné kožené černé sedačky. Začal dvouhodinový dlouhý rozhovor. Z původně dohodnuté hodiny se stali hodiny skoro 3.

Ano, Devian.cz vám přináší exkluzivní rozhovor s poslancem, místopředsedou ČSSD a bývalým ministrem práce a sociálních věcí. Rozhovor je opravdu dlouhý, hlavně tedy odpovědi. Dal jsem Škromachovi volný prostor a je na vás, jaký názor si na něj utvoříte. Začali jsme jeho politickým růstem a politickou minulostí, tuto první část vám nyní přináším. Jde o pouhých prvních 18 minut celého rozhovoru a myslím, že sami uznáte, že jde o rozhovor rozsáhlý. Proto jsem se rozhodl ho rozdělit na více částí.

Před začátkem rozhovoru jsem se mimo jiné dozvěděl, že Zdeněk Škromach je fanda do IT, hlavně do počítačů a poslední dobou do oblasti webu. Ostatně fenomén Facebooku ho pohltil, má zde již téměř 4000 „přátel“ a pan Škromach je zde jeden z nejaktivnějších politiků.

Vzhledem k tomu, že rozhovor vznikl již před dvěma měsíci, můžete si vy — čtenáři — slova pan Škromacha také zasadit třeba i do kontextu aktuálních událostí. Doufám, že se vám rozhovor bude líbit. Jde o autentický přepis, k  poslední části možná připojím i původní zvukový soubor, avšak jeho kvalita není nijak valná.

Přeji příjemné čtení, toto je zatím pouhá ochutnávka.

Vy jste v politice celkem dlouho, když se to vezme z hlediska polistopadového vývoje. Jak jste se do politiky ostal? Jak jste začal? Jak jste postupně prošel nějakými funkcemi?

V zásadě jsem se po listopadu začal seberealizovat v rámci odborů – v odborovém svazu KOVO. V té době vlastně vznikali na základě stávkových výborů nové svobodné odbory, takže tam šest let v Sigmě Hodonín jsem vedl odboráře. Už to je vlastně jakýsi základ pro politiku ve vztahu k hájení zájmů určité skupiny.

Patřil jsem spíše k těm radikálnějším, ale na druhé straně to bylo založeno skutečně na věcných argumentech a myslím, že většinou jsme dosáhli takového úspěchu, že byli spokojené obě strany a to je vždycky důležité při těch jednáních.

Myslím si, že mnoho věcí, které jsem si z té doby odnesl – i z různých školení, vzdělávání a zkušenosti – tak mi pomáhají vlastně i potom v politice. No a vlastně takhle jsem se dostal k té „velké politice“, v roce 1992, kdy mne oslovila sociální demokracie a kandidoval jsem tenkrát do ČNR, ale prošli pouze dva poslanci, já jsem byl 4, takže to byla spíše taková zkušenost.

V roce 1996, ačkoliv jsem byl na devátém místě na kandidátce – a musím říct, že některý odboroví předáci mi říkali „nekandiduj za ně, když tě dávaj jen na 9. místo, to si necení odborářů“, tak jsem řekl ne, myslím si, že to je strana, která hájí zájmy zaměstnanců, takže jsem vytrval – a nakonec to dopadlo tak, že bylo zvoleno 11 kandidátu na Jižní Moravě a tak začala moje kariéra vrcholového politika.

Pak to šlo rychle za sebou, kdy jsem se stal poslancem, v roce 1997 jsem se stal místopředseda sociální demokracie, kterým jsem s určitými přestávkami dodnes, prakticky bych řekl už takový „senior“ místopředseda, který pamatuje začátky, všechny předsedy.

Ale zjišťuji jednu věc, že mnohé zkušenosti jsou nepřenositelné – že když vlastně lidem poradíte, tak nakonec to končí tím, že si stejně musí tu „ruku popálit“ na těch „horkých kamnech“, aby pochopili, že to tak prostě bylo. To už se mi stalo mnohokrát, že pak přišli a říkali „měl jsi pravdu“ a je to tak.

V roce 2002 po vítězných volbách, tak Vladimír Špidla mne pozval do vlády jako ministra práce a sociálních věcí. Potom aj v té pozici ministra jsem absolvoval 3 vlády v jednom volebním období. Byli jsme tehdy jen tři takoví ministři – já, Sobotka a Petra Buzková, kteří propojovali všechny ty tři vlády personálně. Bylo to zajímavé, každá ta změna však znamenala přerušení těch rozběhnutých věcí, takže to bylo takové složitější, protože to, co se rozjelo už dřív, se pak odložilo o půl roku či o rok. Pak se v závěru přijímali v takovém tom chvatu.

V roce 2005 jsem se postavil jako kandidát na předsedu pro S. Grossovi, protože jsem byl přesvědčený, že pro stranu je třeba změna. Nakonec vyhrál názor, že předseda strany má být zároveň premiérem a naopak, i když za pár měsíců už to neplatilo, protože S. Gross odstoupil jak z funkce premiéra, tak z funkce předsedy strany a nastoupil tenkrát Jirka Paroubek.

To bylo takové zlomové období, mohlo to být nakonec třeba všechno jinak, ale takový je osud.

Když se vrátím k vašemu působení na ministerstvu, zkuste zhodnotit, jak to na tom ministerstvu vypadalo a fungovalo před váma, během vás a po vás. Když se kouknete zpátky, tak jestli tam

Zdeněk Škromach dnes

vidíte nějaký posun nebo nějakou výraznou změnu.

MPSV je specifické tím, že je tam určitá provázanost, kdy už od prvního ministra – ministra Horálka (vyjmenuje postupně všechny ministry) , myslím si že je takové specifické, že všichni ministři práce vydrželi celé volební období, což ukazuje určitou stabilitu tohoto rezortu a to, že se o to nikdo moc nepere, přeci jen na druhé straně je to celkem nevděčný rezort, protože ať děláte co děláte, tak vždycky buď je to málo, anebo je to špatně. Prostě někomu přidáváte a jedni kritizují, že přidáváte moc, druzí zas že málo, takže je to velmi složité a velmi široký rezort – od zaměstnanosti přes sociální zajištění, práva dítěte, rodina – takže těch věcí je tam skutečně hodně.

Rozdíl oproti předchozím obdobím je myslím si, že ten, že během toho mého působení jsme vstoupili do EU, což bylo předznamenáno u mého předchůdce Vladimíra Špidli, tím že se legislativa upravovala tak, aby byla kompatibilní s Evropskou unií a zásadní rozdíl z minulosti – a teď nějak porovnejme Vladimíra Špidlu, který byl ministrem za Miloše Zemana, to byla vláda opoziční smlouvy, kdy vládla menšinová vláda za podpory ODS. Tahle vláda udělala několik exekutivních kroků.

To byla otázka privatizace polostátních bank, kterými jsme si docela pomohli během současné krize, kdy ty banky byli docela stabilní a možná zprivatizoval tehdá Transgas, ale pokud jde o legislativní činnost, tak ty výsledky byli tehdy omezené. Možná největší změna bylo přijetí zákona o krajích, ale v té oblasti sociální v zásadě se to omezilo na malé legislativní úpravy, jako třeba automatická valorizace důchodů, která je založena na růstů životních nákladů a třetina mezd jako povinná a vláda ještě může přidat.

Musím říct, že moc se o tom nehovoří, pravda je, že za mého působení na ministerstvu se změnil de facto celý sociální systém a to nikoliv změnami jen parametrickými, ale novými kodexy – čili úplně novými zákony, ať už jde o zákon o zaměstnanosti, zákon o životním minimu, zákon o hmotné nouzi, o nemocenském pojištění, o úrazovém pojištění, o sociálních službách.

Trošku mne mrzí, že jsme nedotáhli důchodovou reformu dál, ale v tom našem období se rozhodlo o prodlužování věku odchodu do důchodu do 63 let, předtím bylo 62, čili to byl další krok. Na to navazoval ministr Nečas, který prodloužil na 65 až 67 let v roce 2036.

Je to postupný náběh a myslím si, že na tom jde vidět, že ať to řeší kdokoliv, tak prostě důchody jsou věcí, která se nedá řešit ani ideologicky, ale musí se řešit věcně a těch řešení mnoho není a většinou nejsou příliš populární.

Tak výsledek… bylo tady poměrně velké pozdvižení u nového zákoníku práce, když se zavedl a fakticky po dvou letech je spíše ohlas pozitivní v tom smyslu, že se uvolnily smluvní vztahy, protože se změnilo to, že co zákon nepovoloval, bylo zakázáno – ten princip se změnil a otevřel se prostor pro nový zákon o sociálních službách, myslím si, že byl určitou revolucí v této oblasti. Dneska máme dvojnásobek zaměstnanců zaměstnaných v sociálních službách a klienti sami si rozhodují o tom, jak ty peníze využijí.

Možná taková „utajená“ jedna věc – často se říká, že sociální demokracie rozhazuje, tak výsledkem zákona o životním minimu bylo vlastně to, že na sociálních dávkách, které vyplácí oblastní úřady, tak v roce 2006 se vyplatilo něco přes 15 miliard a na v roce 2007 na základě těch nových zákonů, které byli schváleny ještě naší vládou tak se tyto výdaje snížili na 8 miliard. Čili fakticky na polovinu, což si myslím, že byl velký úspěch s tím, že tedy z těchto peněz se poté sanoval zákon o sociálních službách a tam si myslím, že jsme byli taky úspěšní, protože v Rakousku, když zaváděli podobný zákon o pár let dříve, tak jim vzrostli náklady na sociální služby na osminásobek, u nás to bylo „pouze“ na trojnásobek, takže myslím si, že tady jsme byli velice úspěšní. Fakt je, že to postihlo více lidí.

Pokud jde o mého nástupce Nečase, tak zase tady už proběhlo jen několik de facto drobných úprav parametrů zákonů, myslím že nebyl přijat žádný zákon, takže ten základní rozdíl je ten, že v době mého působení na ministerstvu se změnil celý systém, který navazoval na ten předchozí.

Pokud jde o to personální provázání, tak MPSV je specifické svojí odborností, myslím, že většina lidí zůstává za všech ministrů, protože ministr je také samozřejmě závislí na tom, aby měl odborné posudky, on tomu může dávat určitý politický směr, k tomu má ještě náměstky, kteří jsou obsazováni více-méně spíše politicky-odborně, ale ten aparát ministerstva – a to si myslím, že by mělo být i na jiných ministerstvech – by měl být spíše stabilizovaný odborně a ne vyměňovaný po každých volbách, protože potom dojde k destabilizaci toho rezortu, takže pak dochází samozřejmě k chybám, které potom následují.

Takovým typickým příkladem je hned vedlejší ministerstvo zdravotnictví, kde ať nastoupil ministr za jakoukoliv stranu, tak vždycky tam vyměnil půlku nebo téměř celé osazenstvo, samozřejmě se to projevovalo i na těch výstupech.

Když se vrátím k té vaší politické kariéře, máte něco, co byste označil jako svojí největší chybu? Nějaký přehmat? Něco, co si myslíte, že jste udělal špatně či co byste udělal jinak.

Co bych udělal jinak… určitě těch věcí bylo víc, jednak bych některé lidi, kteří vyrostli se mnou, nebo jsem s nimi spolupracoval, tak díky mě, tak kdybych věděl, jak se budou chovat v budoucnu, tak bych se s nimi nekamarádil. Asi bych si vybral některé jiné.

Z těch konkrétních věcí — myslím, že z minulosti jsem se naučil, že je dobré říkat věci, které jsou jasné a reálné, protože v době Miloše Zemana – prohlásil, že vrátí na původní výši věk odchodu do důchodu – a další tři volební období nám to omílali o hlavu. To je poučení v tom, že určité věci, které vím, že nemohu splnit tak nemůžu splňovat.

zdroj: Devian.cz, autor: Lukáš Kubec

Nahoru | Kontakt

Copyright © 2014 Ing. Zdeněk Škromach. Všechna práva vyhrazena. | mobilní verze